Jeden se ani nestačí divit, jak kolem nás čas rychle pílí! Opět se před námi rozprostírá bohatý svět zpěvohry, který pravidelně poznáváme při litomyšlských večerech.

Letošní rok je ve znamení několika výročí, která se nám však – div divoucí – v programu festivalu promítají jen částečně. Písmena V a W mohou nést různé významy, vždy se však jedná o znamení s absolutním významem, ba mnohdy téměř fatálním. Od světového koncernu, přes velikána s bílou hřívou, historika starších dějin toho času dlícího na Trutnovsku, pochopitelně až po svět hudební. V roce 2013 si připomínáme kulaté výročí dvou set let okamžiku, kdy Lipsko polekal temný pláč – připomínající vytí smečky psů – ohlašující narození titána germánské novomytologie Ríši Koláře, a současně vzpomínáme dvou set let od chvíle, kdy se ve slunném Bussetu rozlehl líbivě melodický vzlykot malého velikána Pepíka Zeleného. Kolik podobností, kolik rozdílů!

Chvíle, kdy si budeme moci v českém prostředí vychutnat příchod bohů na Walhallu, rozlití Rýna do rovin v okolí Wormsu či skolení draka Fafnira udatným Siegfridem, je opravdu ještě daleko. A tak zatím listujeme festivalovým programem marně….

Pepík je na tom o poznání lépe. Jeho šlágry znějí při kdejakém populárním hudebním reji, na rozdíl od Ríšových melodií, které v některých slabších jedincích vyvolávají touhu přepadat sousední státy. Ho jo to hó! A přesto bude výběr jeho zpěvoher pro letošní Litomyšl atypický. Místo hopsavých kantilén nás čeká jeden hromadný středověký masakr a jedna manželská vražda ze žárlivosti. Dramaturgii festivalu je nutné pochválit za nasazení v tuzemsku méně hraného titulu Sicilské nešpory. Je to kolosální historická freska komponovaná na skutečnou historickou událost evropských dějin, která končí děsivou krvavou lázní. Alespoň, že ta Elena těšně před vražděním Francouzů zpívá tak krásně:

Druhým dílem je patrně vrcholná opera z Pepíkova pera, totiž Otello. Ale nějak si nejsem jist, zda po udělení čestného doktorátu kardinálu Dukovi máme spolu s Jagem zpívat krédo „věřím v Boha krutého“.

Co tedy zvolit? Já mám zcela jasno. Ani jedno, ani druhé… Vzpomínám na loňskou Carmen, která vůbec nebyla nepodařená, ale byla „jen provozně průměrná“, porovnáme-li účinek na diváka s příležitostmi, které poskytuje partitura a dějová linie. Kde je tedy klíč? V kumštu, přátelé! Loni po Carmen, kterou jsem zvládl sledovat zcela klidně a bez rozechvění, jsem se obával, zdali jsem se již nějak emočně neopotřeboval. Ale již o týden později bylo vše, jak má být a jak také vždy bývalo. Námět v porovnání s ohnivou Carmen zdánlivě zcela prostinký. České městečko doby počátku národního probouzení, tedy asi nuda v učebnicích dějepisu, že? Kantor, vrchnost, kostelík, zbožný lid, směšný správce… Ale již po vstupu do hlediště jsem byl naprosto vtažen do prostředí, a to prosím celých deset minut před začátkem spektáklu. Skvostná a pravdivá scéna plná vtipných akcí, žádné trapnosti, promyšlené herecké vedení, mnohovrstevnatost významů. Staré a známé se snoubí s moderním a obojí se vtipně doplňuje. A tak jsem si ani neuvědomil, že se již hraje, že již úderem blesku vypadl proud a velká scéna se odehrává několik minut po tmě, ba také když již poryvy větru strhly plachtu and hledištěm, do kterého se začaly valit proudy vody, stále jsem byl naprosto elektrizován skvostným pojetím evropského střihu. Diváci již téměř všichni prchli – já věrně zůstával… Co to je pár kapek vody, když přijíždí na třímetrové židli hrabě Vilém z Harrasova! Nicméně všichni účinkující pro mě a několik málo věrných, kteří jsme zůstali v hledišti, se ctí dohráli první dějství Dvořákova Jakobína.

Ačkoliv nebylo možné v představení pokračovat, já měl jasno. Především: opera stále „funguje“, jen se to musí vzít za správný konec. I česká opera dovede dát na frak světovému repertoáru, vím-li, proč jsem na jevišti, co tam dělám a že se píše rok 2013. Konečně – za rok jedeme opět všichni do Litomyšle a jdeme na Jakobína! Zde je malá ukázka: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/138673-jakobin-v-narodnim-jako-skola-zivota/.