Jen si spolu se mnou povězte ta slova: Smetana, Litomyšl, hudba a vůně červnových květů lip v zámeckém parku! To jsou vodítka vymezující naši mentální mapu kulturněhistorického prostoru, kde jsme doma! Také se tak těšíte, až nám na vršku u obce Tržek z dálky zasvítí ztepilé věže litomyšlské a bude nás v zeleni příměstských luk vítat bělostné krajkoví vysokých zámeckých štítů s renesančně optimistickými sgrafity? Až mineme názvem milý hotel Dalibor, který nám připomene rekovné jméno z titulu jedné z nejdražších zpěvoher? A co teprve, až se naše radost doširoka rozkročí po volných terasách klášterních zahrad, kde si podává ruce paměť středověkých řeholníků uchovaná ve vznešené zdi štíhlé lodi gotického chrámu s post-barokně obrozeneckým duchem litomyšlských měšťanů dob filosofské historie doplněné současným zoubkovským přitakáním výzvě ke stálé tvorbě a činění, která zkrátka z kouzla místa stále prýští! Pak budeme doma! V naší Litomyšli!

Od dnešního dne začneme pilně sledovat festivalové novinky a budeme se také snažit nahlédnout do zákulisí. A příležitosti k tomu se nabízejí téměř na každém kroku, chce to jen být připraven! Kupříkladu dnes jsem zkoušel jednu dívčinu, která sice nevyzařovala obzvláštní důvtip, leč pouhá zmínka o tom, že musí večer spěchat k Litomyšli, aby mohla posloužit návštěvníkům festivalu jako hosteska, rázem vnesla do našeho pedagogického vztahu nový impulz. Chvátej, děvče, jen chvátej, vyprovázel jsem ji z kabinetu. Odkvapila s příslibem, že se jistě setkáme. Mohu prý kdykoliv napsat a propašuje rozumné množství členů naší družiny do hlediště. A snad ani nebudeme muset mít na sobě převlek lyrníka, jak to známe z případu Miladina…

A připojuji něco k samostudiu, abyste volnou formou do krve dostali všechny šlágry z Carmen:

Jen poslouchejte, ono to přijde. Nádhera!