jak se dny dlouží a současně krátí stín dosud holých stromů, vkrádá se do našich životů pocit nedočkavého napětí! Kdy se již dozvíme, jaké poklady pro nás chystá letošní ročník Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl!? Upokojte se, drazí, neodolám hlasu bídy!

Při vzpomínce na loňské hody, které zahájilo mé interview s Wotanem z Met Brynem Terfelem a jež pokračovaly mou první návštěvou Vídeňské státní opery (prozatím v úloze diváka) a uzavřely se vystoupením na jednom jevišti se slovutnou dcerou Kroka, nelze nevzpomenout litomyšlských večerů! Pamatujete na střihoruko-chitinovou Turandot (maďarského původu!) a její hádanky? A kokon s císařem Altoumem? A na happyend, kdy si oba hrdinové vytočili osud v kole štěstí od Mountfieldu? A o týden později? Jablúčková líca … co chvíla, co chvíla… jako by sem smrt načuhovala! Tys´ jí to urobil naschvál! A šup s ním pod led!Letos budeme mít opět napilno. Uf! Dovolil jsem si provést malou předvolbu. Na programu jsou totiž stěžejní díla světové a české operní literatury. Doporučuji však zůstat v cizině.

Můžeme pokračovat v lince Giacoma Pucciniho a zavítat do jeho opery „vnitřního rozkladu“. Po stravující Tosce plné vášní a překotných dějových zvratů a jeho mystické Turandot s velkolepými davovými scénami hodnými prostor pekingského zakázaného města se můžeme ocitnout na nevytopené půdě jednoho pařížského domu, kde bydlí romanticky snící a revolučně smýšlející básník Rudolf. Zimu, kterou zažívá, lze stěží nazvat romantickou, musí-li ke svému zahřátí spálit rukopis vlastního románu! To musí být čiré zoufalství a zároveň povznesení se nad všední pachtění světa! Ale, řeknu vám, stát se to mně s nezálohovanou monografií, nevím, jestli by mi bylo do zpěvu. Rudolf ale musí, má to v partituře. A tu si k němu zajde připálit svíčku neznámá mladinká chudinká křehounká sousedka švadlenka Lucia, které říkají Mimi. Proč, to sama neví, sama si svůj oběd vaří…. Přátelé, ten závěrečný duet v prvním dějství, to bych vám přál slyšet! Ale pokud nemáte momentálně milujícího partnera, raději Bohému vynechejte, neboť je to tak přesmutné. Když totiž opuštěnou Mimi dostihnou souchotiny…. Opera dokáže být velmi intimní a při Bohémě publikum často slzí. Snad ještě prodat pár věcí, tuším, že získaných prostřednictvím nejstaršího řemesla, aby mohli přátelé koupit Mimi rukávník a ona se trochu zahřála. Kucky kucky. Šel bych, ale při poslední Bohémě ve Vídni mi bylo nějak teskno.

Což takto utopit žal v proudu šampaňského? A tančit dnem i nocí v života víru, protože jen hýření přináší uspokojení ve světě povrchních vztahů. Ba přímo v polosvětě. Tak to alespoň vidí skutečná historická postava, mladičká luxusní pařížská kurtizána, jež se stala předobrazem veledíla Giuseppa Verdiho „Z pravé cesty zbloudilá“, neboli la Traviata. Violetiny opojné koloratury v cabalettě prvního dějství (a její velká árie Jak divno … ty bloudku, marné to snění… zabírá celou třetinu jednání) jsou operním klenotem. Jak jen čistě a lehce je uměla zazpívat vysokomýtská rodačka Maria Tauberová, a jak průrazně ztvárnila nešťastnou Violetu Maria Callasová! A naše skorokrajanka Edita Gruberová! A La Stupenda!

s Aničkou Netrebko

A to druhé jednání – velký dialog sopránu s barytonem, když ji otec jejího náhle nalezeného upřímně milujícího Alfréda vysvětluje, že jeho sňatek s padlou dívkou by přivedl neštěstí na celou rodinu. Musí odejít! Opustit jej bez rozloučení. Amami, Alfredo, amami quant’io t’amo. A to dosud jen tušíme, že dopadne stejně bídně jako Mimi. To loučení u postele umírající je tak truchlivé!

Což nezasloužíme si něco, kde se umírá rychle a s ohněm v srdci? Dílo, kde se smělí muži neváhají postavit býkům v aréně a ženy jim buď oddaně padají k nohám, nebo je dráždí promyšleně předstíranou nedostupností? Dílo, kde je každé hudební číslo šlágrem, jejž si – vzdor jeho erotickému dusnu – v naší rodině prozpěvujeme již od dětské kolébky? Dílo, které si žádá, aby jeho protagonistka měla poprsí alespoň v horním pásmu konvenčních velikostí, sic opravdovost jejího pojetí bude silně znevěrohodněna! Jak jen to uměla Naděžda Petrovna Byrjukova, laureat vsjerosijskovo i meždunarodnych konkurza, kterou jsem viděl ovládat jeviště hlasem i výstřihem ve Velkém divadle imenni Musorgskogo v Petrohradě! Dílo, které se odehrává v ohnivých Španělích, a přitom se zpívá ve francouzštině? Dílo, kde se proto hlavní mužský hrdina Don José čte Žozé, případně v onom Petrohradu Džozé? To je vpravdě operní propletenec!

Posuďte z ukázek!

V továrně na tabák nastala přestávka, ženy provoněné tabákovým kouřem a zpocené horkem vycházejí na malé náměstí a nejkoketnější z nich, Cikánka Carmencita, svádí svou slavnou árií nesmělého vojáčka

V ukázce odolává tehdy mladičká tenorová hvězda současnosti Jonas Kaufmann.

V krčmě za městem se chce Carmen pěkně pobavit a je zřejmé, že prostopášnici jejího ražení k tomu nebude stačit heřmánkový čaj. Zde je slavná scéna v pašerácké krčmě u Lilase Pastii:

Zde vynikající řecká mezzosopranistka Agnes Baltsa s úžasnými hloubkami a syrovostí hlasu.

A koho snad ještě ukázky nepřesvědčily, je tu břeskná předehra, která ve třech minutách shrne vše!

Řídí legenda orchestřiště Met Maestro James Levine!

Navrhuji, abychom prvně v naší návštěvnické historii zvolili za hlavní hlas večera mezzosoprán a nechali se pohltit příběhem čtyřúhelníku pudové Carmen, prostince venkovské Michaely, slušňáčka zelenáče dona José a testosteronového toreadora Escamilla!