Milí přátelé,

dovolte mi, abych se s vámi – bez jindy záměrného operního patosu – podělil o smutnou zprávu. Zpravodajské agentury dnes přinesly informaci o tom, že tento svět včera opustila jedna z největších pěveckých legend paní Milada Šubrtová.

Váhal jsem jenom chvíli, zda mám opět své družiníky obesílat, neboť jsem již dříve slíbil zdrženlivost, ale chceme-li poznat operu, nelze pominout osobnost paní Šubrtové. Rozhodně se k ní při některé z budoucích příprav dostaneme. Možná některým z vás její jméno nic neříká, vězte však, že šlo o pěvkyni světového formátu, o které samotný Rudolf Bing, generální intendant Metropolitní opery, uvažoval jako o nástupkyni operní bohyně Marie Callasové u repertoáru Belliniho či Donizettiho. Život v Československu za železnou oponou jí však nedovolil rozjet mezinárodní kariéru, byť se i vzdor izolaci nabídky hrnuly, mnohdy pohádkové. Například operní dům v Buenos Aires sliboval za jedno jediné představení Normy astronomický honorář. Paní Šubrtová však vytrvale odmítala s tím, že jejím posláním je sloužit českému národu a jeho divadlu a zpívat v rodném jazyce. To je postoj dnes pro mnohé nepochopitelný. Nebyla to ale póza, nýbrž projev niterného přesvědčení příslušnice generace masarykovského státu. Snad jej lze v dnešní globální době pochopit při sledování černobílého záznamu představení vlastenecké Libuše z října 1968, kdy Milada Šubrtová vytvořila titulní postavu a spolu s ostatními členy tehdejší operní
extraligy dala představení punc jisté vzdoromanifestace. Dobře je to patrné na jejím dojetí ve tváři při závěrečné scéně, kdy se sama neubránila přívalu emocí…

V některých z dnešních novin jsem četl titulek „Zemřela Rusalka“. Vůbec není přestřelený. Do – bez nadsázky – světových dějin interpretačního umění vstoupila paní Šubrtová díky nepřekonatelné nahrávce Dvořákovy Rusalky z roku 1961. Kdokoliv z odborníků vám potvrdí, že se pod vedením tohoto precizního dirigenta zrodilo vzorové dílo, jemuž se dosud žádné další nevyrovnalo. A že je konkurence!

Rusalku běžně nahrávají operní soubory celého světa. Zdeněk Chalabala však s pěvci probíral každý nádech, každou frázi, dbal na dikci, sledoval agogiku a ze všech účinkujících dostal naprosté maximum. Poslouchám-li další nahrávky, mnohem modernější a technicky dokonalejší, vždy mi u nich něco chybí. Marná sláva! Na Šubrtovou, Žídka a Hakena pod Chalabalovým vedením prostě nikdo nemá. Tu je Rusalka jinak galaktické star René Fleming afektovaně uvzdychaná a vinou amerických otevřených vokálů pronikajících do její české výslovnosti až poněkud vulgární, jindy chybí něco nepojmenovatelného ve zdánlivých detailech. Jinak skvostná nahrávka Václava Neumanna s neméně galaktickou star Gabrielou Beňačkovou a Peterem Dvorským má kupříkladu krásně podaný komicko lyrický duet na začátku 2. dějství. Ale zkuste si potom pustit půl století starého Chalabalu! Každá hláska má barvu a výraz, každé tempo něco vyjadřuje a baví vás. Michal (Chrudie) si jistě vzpomene na mé oblíbené srovnání pasáže postavy Hajného „pode hrází tůůůůze snadno, hastrman tě stáááhne na dno!“ Z toho člověk přímo cítí tu temnou chladnou hloubku. Přitom se jedná o zdánlivý detail. Nebo když tentýž zpívá o Princově „chorobě“ a nábožně se křižuje před zlými silami démonů lesa. To zní jak farářova zpěvná deklamace při kázání v kostele! A tak bychom mohli pokračovat takt za taktem. Někdejší šéf sboru Národního divadla Milan Malý kdesi říká, že by si měli začínající pěvci tuto nahrávku pouštět od rána do večera, aby si uvědomili, jakých zázraků je možné při studiu partitury docílit. Já sám jsem posluchačsky vyrostl právě na této nahrávce, kterou mi kdysi zapůjčila má gymnaziální kamarádka Alena. Byl to jejich rodinný klenot.

A jaká je tedy pěvkyně Milada Šubrtová? Náležela k posledním žijícím představitelkám zlaté generace Národního divadla, kdy jsme měli pěvce, které nám mohl závidět svět. Každý z nich se stal doslova ztělesněním operních postav a splynul s nimi: Marie Podvalová bude vždy splývat s představou dokonalé sošné Libuše, Beno Blachut bude stále vzorovým rekovným Daliborem, Eduard Haken skvostným Vodníkem či Kecalem. A Rusalka? Ta je výsostným partem právě Milady Šubrtové. Její zpěv je inteligentní, štíhlý, báječně technicky zvládnutý, rozsah tří oktáv, schopnost legáta i koloratury, perfektní výslovnost a žádný falešný afekt. Pokud by žila ve svobodném světě, byla by jednou z nejvýznamnějších světových umělkyň. Takto v ní mělo české obecenstvo po neuvěřitelných 43 let skvostnou sólistku první scény. Byla báječnou Ludiší, Krasavou, Jenůfou, Miladou, Emilií Marty, ale teké Verdiho Violettou, Pucciniho Toscou i Turandot!

Jak výstižně napsal jeden fanoušek v komentáři k jejímu úmrtí, paní Milada Šubrtová se stala již za života nesmrtelnou. Její pouť se uzavřela ve věku 87 let a patrně tak pominulo jedno z posledních pojítek s garniturou našich nejlepších pěvců, o kterých se nám může dnes jenom zdát. A kolega fanoušek dodává: „to je mi líto, jdu si ji pustit“. I my se s ní nyní můžeme díky poslechu přenést nad noční jezero. Komu by se snad zdála slavná árie o měsíčku poněkud ohraná, ať se nenechá odradit. V podání Rusaĺčina dokonalého lidského vtělení je tolik citu, vroucnosti, něhy a nadpřirozené čistoty, že ji lze poslouchat stále znovu. Lepší podání na světě neuslyšíte. Milada Šubrtová byla a zůstává Rusalkou. Uctěme její památku poslechem a vzpomínkou. R.I.P.!

Milada Šubrtová na Chalabalově nahrávce: