Telemost Vlkov-Utah připravila v rámci tradičního semináře tvůrčí skupina Horák-Kalaf

Prof. Harold Tvaroh, University of Utah

Raison d’étre bádání prof. Harolda Tvaroha nezůstává trčet v české kotlině. Je v kultuře Evropy a Nového světa. Proto se i v soukromí obklopil výstižnými artefakty, až archetypálními atributy obou kontinentů. Portrét posledního náčelníka kmene Uta, zvaného Old Knee, jenž se stal na stará kolena mormonem, je dílem ak. mal. Zdeňka Buriana. Zlatou kapličku získal Tvaroh od renomovaného scénografa Jana van Czury.

Záznam telemostu Vlkov-Utah

Přepis vystoupení známého muzikologa (žáka prof. M. Očadlíka)

 „Eliška si za svou práci na libretech nikdy nic nevzala. Velmi mile mne tím překvapila,“ pochvaloval si Bedřich Smetana autorku libret ke svým čtyřem operám včetně Čertovy stěny. Zmíněná Eliška Krásnohorská přitom potřebovala každý krejcar, ale taková už byla hrdá svéhlavička, že myslela především na prospěch českého umění. Vlastním jménem Alžběta Pechová pocházela z osmi, slovy z osmi dětí a ke svému pseudonymu se rozhodla v šestnácti letech po návštěvě městečka Krásná Hora nad Vltavou, které část jeho obyvatel nazývala Schönberg an die Moldau. Elišku uchvátila nedaleká řeka, skály a středověká tradice těžby zlata. Kromě toho ji nenechávalo lhostejnou, že její otec Ondřej Pech, řemeslník, nejspíš pocházel z rodu, jemuž byl právě v Krásné Hoře roku 1605 potvrzen rytířský stav.

Úloha Krásné Hory nad Vltavou v české kultuře tím nebyla zdaleka vyčerpána (znalci si vzpomenou na Vlastu Javořickou a další osobnosti). V roce 1871 do městečka přijel a zdejší doly na zlato a antimon koupil bohatý pražský měšťan Eman Kittl. Z pěti Emanových dětí se vyvedla a tatínka bonvivána nejvíc potěšila dcerka Emilie, jež později co by Ema Destinn zářila na světové operní scéně. Údajně se kdesi vyjádřila, že kdyby už jedna Krásnohorská v uměleckém světě nezářila, pořídila by si podle zlatonosného městečka stejný pseudonym. Měla to tam ráda, zvláště hospodu U dvou čápů. Dodnes je po Destinnové v důlním revíru pojmenována jedna jáma s odvodňovací štolou.

A propos, přece ještě jeden umělecký pseudonym je spojen s Krásnou Horou. Ve zmíněné hospodě U dvou čápů popíjel svého času pivo rakouský skladatel Arnold Dünstel. Snad proto, že bylo dvanáctistupňové, Dünstelovi se právě zde v hlavě vynořila dvanáctitónová hudba, se kterou pak udělal díru do světa –  už jako Arnold Schönberg. A znáte jména dvou jeho dodekafonických následovníků? Ano, byli to pánové Schön a Berg. Tuhle slepou uličku hudby 20. století však raději opusťme a vraťme se k Elišce a Emě.

Rané literární pokusy pubertální Emilky Kittlové-Destinnové nezapřou vliv o 31 let starší vlastenky Krásnohorské. Vezměme jen názvy Emilčiných her pro pražské ochotníky: Kroužek českých žen, Pod praporem umění, Rahel – drama mladého srdce, Ta první láska. Kontrast mezi Eliškou a Emou ovšem bije do očí. Často churavějící Krásnohorská je bojovnicí za práva a vzdělání žen, ale hrdinky svých próz kupodivu líčí jako vychované, po emancipaci netoužící hospodyňky, ozdoby manželů. Proti tomu zdravím kypící Destinnová sice touží po domácím krbu s vyvoleným partnerem, v praxi však buduje svou kariéru jako sebevědomá domina. Obě pozoruhodné ženy se nejspíš setkaly, jen není známo, kdy a kde. V dopise Otakaru Hostinskému totiž Krásnohorská píše: „Když tak přemýšlím o třetím jednání Čertovy stěny, pro roli Hedviky představiti bych si dovedla dramatický soprán, jakým vládne Ema.“ Slavná pěvkyně jak známo vytvořila ze Smetanovy tvorby Miladu, Mařenku a Libuši, úloha Hedviky jí souzena nebyla. A i kdyby jí historie tu příležitost poskytla, jako třeba později Marii Podvalové, je otázkou, jak by se poměrně masivní pěvkyni podařilo ztvárnit postavu charakterizovanou jako „siré ptáče, zpola dítě a zpola žena“.

Pojďme zpět  k proslulé libretistce Elišce, milovnici skal a vodních toků. Text Čertovy stěny napsala, jak známo, po opakovaném putování jihočeskou krajinou. Mnozí ze skalních příznivců opery Čertova stěna možná nevědí, že toto dílo pracovně nazývá svou „skalní operou“. Ten výraz několikrát čteme v korespondenční smršti, která se rozpoutala mezi libretistkou a skladatelem, když Krásnohorská zjistila, že opera nejspíš nebude tak úplně komicko-romantická, jak předpokládala. Za citaci tu stojí její povzdech: „Z příběhu místy nezůstal kámen na kameni, ale aspoň že ta skalní stěna odolává.“ Dodejme, že masív k radosti turistů odolává dodnes a podzemní tunel pod ním odvádí část vody z Lipenské přehrady do nádrže Lipno II.

***

Mou druhou poznámku nechť uvede sám Rarach: „Příšery, obludné pitvory, otevřete podzemní závory! Zde přes Vltavu vystavte mně zeď!“ Svéhlavička Krásnohorská připravila realizátorům opery Čertova stěna scénický úkol, se kterým se i dnešní vyspělá jevištní technika vyrovnává s rozdílnými výsledky. Ano, jde o vystavění a posléze zboření zlovolné čertovy hráze přes rozbouřenou Vltavu. Autorka nařídila Hedvice, aby, vidouc vodu valící se na klášter s Vokem uvnitř a vedena čistou láskou, přešla lávku nad zátopou spolu s obětavým Jarkem. Vstříc jim vychází Vok s poustevníkem Benešem, jenž, už co by opat, jménem kříže čertovu stěnu rozvrací, aby pak mohl následovat happyend Voka s Hedvikou rozenou Schauenbergovou a Jarka s Katuškou.

Nemotorné řešení zmíněné scény a český šlendrián se podepsaly na neúspěchu premiéry opery v Prozatímním divadle v říjnu 1882. Dirigent Adolf Čech dokonce musel zastavit orchestr a neplánovanou pauzu vyplnit brnkáním na harfu, než barytonista Lev osvobodil sopranistku Reichovou uvízlou na vratké lávce. Jak píší Národní listy „její suknice se zachytila o vyčnělý hřebík a mocné trhnutí pak ohrozilo i stabilitu basisty Hynka a tenoristy Vávry.“ Vpravdě napínavá situace na lávce naopak uchvátila tehdy čtyřletou Emilku Kittlovou, kterou vzala uměnímilovná rodina do lóže. Na rubu fotografie z rodinného alba, dokumentující krásné šatičky bezprostřední Emilky, je vedle data premiéry i rodičovská poznámka: „Ve třetím aktu Emilka zvolala – ještě, že Hedvice pomohl její tatínek! Myslela tím jejího nastávajícího manžela pana Voka. To bylo smíchu!“  Škodolibější znalci života Emy Destinnové si možná v té souvislosti vybaví též nerovný svazek zralé operní divy s mladíkem Halsbachem.

Mimochodem, Emilčino zvolání nebylo úplně od věci. V prudkých korespondenčních sporech o podobu libreta Smetana Krásnohorské namítal, že Hedvika by koneckonců mohla být Vokovou dcerou, když měl před tím románek s její matkou. Krásnohorská tušila, že incestní poměr by posunul žánr k antické tragédii. Kromě toho by takovou pikantérii nevydýchali cisterciáci ve Vyšebrodském klášteře, pro jehož založení skutečná Hedvika hodně vykonala. Zkrátka, Krásnohorská trvala na zdravém vztahu přes propast věku. Bylo ovšem třeba posílit motivaci Hedviky, aby se neupnula k nastrčenému mladému Závišovi a padla do náruče Vokovi. To nakonec vyřešila očividná Závišova zženštilost.

Vraťme se však k inscenačnímu oříšku s vodním živlem. Ten zůstal tvrdým i pro další režiséry a scénografy. Tak třeba ve Slovenském národním divadle nabral jeden z umělých balvanů přehrady po protržení nečekaný směr, v orchestřišti zcela rozvrátil sektor smyčců a dějství pak prakticky dohrály jen dechy. Londýnská Univerzity College Opera přišla v roce 1987 s originálním řešením: Plošina se čtyřmi sólisty se vznášela nad skutečnou šplouchající vodou, v pozadí se na plátně promítala přehrada a její destrukce. Bazén se však nečekaně protrhl a vlna se přes orchestr přelila do předních řad s diváky. V komentáři londýnského listu čteme: „Odolný britský divák vydržel až do finále, aby se dozvěděl, že Voka jmenovali hejtmanem Štýrska, Horního Rakouska a Korutan.“

Nevydařené finále s protrženou přehradou při premiéře londýnské inscenace opery v roce 1987 si vysloužilo titulek v The Daily Telegraph: Na reprízu raději v holínkách!

Dovětek H+K

Děkujeme prof. Haroldu Tvarohovi. Dopřejme si ještě jedno historické ohlédnutí za událostí, od které zanedlouho uplyne sto let.

28. června 1914 probíhala v Národním divadle derniéra Čertovy stěny, představení, jež bylo součástí smetanovského cyklu. Režii měl Robert Polák, který současně zpíval Poustevníka. Ve Věstníku ND se dočítáme: „Hrálo se jen I. a II. dějství. Pak přišla zpráva o atentátu na Jeho císařskou a královskou výsost arciknížete Ferdinanda d´Este a jeho choť. Zprávu ohlásil obecenstvu režisér Robert Polák v kostýmu Poustevníka před oponou.“  V c. k. policejních hlášeních z toho dne je záznam o zadržení skupiny mladých výtržníků, dožadujících se vrácení vstupného. Když se mladíci posilnili v nedaleké restauraci, vykřikovali, že si pan režisér Polák atentát objednal, aby se vyhnul třetímu dějství, které jen vzácně probíhalo bez nehody. Oponoval jim jediný, též podnapilý jedinec, údajně znalý zákulisí ND. Jeho argument spočíval ve faktu, že šlo o derniéru. Ta prý už stejně se třetím dějstvím nepočítala, protože došla voda.

Vok z Rožmberka (1220-1262), nejvyšší maršálek Království českého, vskutku pojal za choť mladou Hedviku ze Schauenberga; dva roky na to skonal

Skutečná Čertova stěna inspiruje k úvaze, zda by opera nevyzněla nejlépe právě v tomto přírodním prostředí, s náležitými pyrotechnickými defekty.
Střelmistr J. Boura z Vyššího Brodu se v té souvislosti netají plánem, jak proslulou stěnu rozehrát

Pro premiéru Čertovy stěny oblékli Emilku Kittlovou (pozdější Emu Destinnovou) do slušivých šatiček

I ve zralejším věku si Ema potrpěla na krásnou garderobu, vyvážené doplňky zdobily její „golden throat“

Eliška Krásnohorská věčně mladá. Její stěžejní próza Svéhlavička stále nachází své čtenářky

Komu patří Hedviččino srdce? Vlevo Záviš v podání Štěpánky Štěpánové, vpravo Vok – Václav Bednář (inscenace ND 1954)

Rarach Viléma Zítka v převleku za zbožného poustevníka (inscenace ND 1917) vyvolával nečekané reakce u divaček, které měly své zkušenosti s exhibicionisty

Krkolomnosti finále s přehradou se nevyhnula ani inscenace ND v roce 2001 (scéna Johan Engels)

Horák a Kalaf sobě