Rozhlasové pásmo připravila pro tradiční seminář tvůrčí skupina Horák-Kalaf.

 

Text rozhlasového pásma k semináři ve Vlkově před představením opery v Litomyšli

Jubilejní Smetanova Litomyšl s Libuší nám schystala mimořádné potěšení. Vždyť kdo jiný, než člen družiny milovníků opery může mít větší porozumění pro přátelskou mystifikaci? Ve Smetanově slavnostní opeře se nám jí dostává v míře těžko překonatelné. Že za ní stojí především dvě pozoruhodné ženy, rafinovaně čelící genderovým stereotypům (ve své době nepřekročitelným), o tom bude řeč.

Nejdříve si ale připomeňme, že pražský Němec Josef Wenzig a ten, který jeho německé libreto Libuše přebásnil do češtiny – Ervín Špindler, nebyli jediní, kdo se Libušiným soudem zabývali. Výjev z Rukopisu zelenohorského inspiroval též Zdeňka hraběte Kolowrata Krakowského. Ten napsal činohru Libuše, která se dávala už roku 1870 v Prozatímním divadle. A nezapomeňme na rakouského dramatika Franze Grillparzera, jehož drama Libussa uvedl roku 1874 vídeňský Burgtheater. Jak dodává v objevném textu z roku 2009 Jiří Srstka, Grillparzerovo podání Libušiny věštby je mnohem trefnější než to Wenzigovo a týká se nejen Čech: „Pak budeš kráčet dál a dál, nalezneš nové cesty, nové prostředky pro tvé modlářství, chamtivé břicho a z pohodlnosti nechutnou stravu… A budeš pohlcovačem všeho, sám však budeš vesmírem pohlcen.“ Srstka dospívá dokonce k závěru: „Škoda, že libreto ke Smetanově Libuši nenapsal Franz Grillparzer!“

I nám už se mnohokrát vyplatilo bádat v písemnostech obrozenecké společnosti rakouského mocnářství. Tentokrát nás ohromila korespondence dvou utajených českých intelektuálek Gerlindy Goetzové a Hannah Wolfové.

Milá Lindo! Tvůj nápad, o němž jsme onehdá při čaji hovořily, mi velmi v hlavě leží. Máš pravdu. Němci i jiní probouzející se národové se bystře postarali o pověsti a ságy, jež jejich dávný původ a práva zakládají. Proč bychom měli být v Bohemii pozadu? V přiložených listech posílám Ti náčrt hrubý jakýsi, snad zlomek prastarých rukopisů, možná i nápisu do kamene vyrytého. Posuď ho laskavě. Věru myslím, že nebudeš míti nic proti tomu, aby zakladatele knížecí dynastie české určila právě žena, a to ne bezvýznamná panna hadačka podle Kristiánovy legendy, ale pěkně podle Kosmase či Dalimila nejmladší z Krokových dcer, věštkyně a soudkyně. V každém ohledu osobnost, převyšující tupé samce v okolí.  Na panenství Libušině bych netrvala. Vždyť kůň její měl už přece do Stadic cestičku vyšlapanou.

A Gerlinda obratem odpovídá:

Drahá přítelkyně Hanko! S jakou radostí jsem barvitý Tvůj výtvor pročetla! Hned jsem přičinila několik doplňků, snad budou Ti po chuti. Ten krásný nápad, kterak nezávislá soudkyně Libuše ve chvíli věštby už delší čas pod srdcem nosí prvního Přemyslova potomka Nezamysla, onen n e z a m ý š l e n ý, leč neodvratný plod vztahu s oráčem, tedy  ten nápad bych přece jen raději vynechala. Považ jen, jak by pokrytecká morálka ponižovala pohnutky ušlechtilé, jak by mohli Libuši zobrazovati budoucí malíři! Teď ještě najíti lokality, jež by se pro nález starého pergamenu velmi pravděpodobné zdály. Nejlépe na vyvýšenině nějaké, co pěkný název by poskytla. Možná na Černé hoře – tedy Rukopis černohorský? O tom se ještě poradíme. Kdybychom čekaly na zdejší Pány tvorstva, vlastenectvím se ohánějící, zda se k činu opravdovému odhodlají, nedočkaly bychom se.

Drahá přítelkyně, v poměrech zdejších však musíme být obezřetny. Nepodléhejme ilusi, že by snad ženy dvě, jakkoli vzděláním dotčené, prezentovati mohly objev takového významu. Nezbývá nám, než vyhledati ctižádostivé objevitele – zástupce pohlaví opačného.

Před časem splnila jsem Tvé přání a poslala naší společné přítelkyni Emily do Londýna list. V něm jsem nesmlčela, jak se občas cítíme mezi pražskými „lvy salonů“. A dnes přišla odpověď. Emily mimo jiné píše: „Me Too! I also feel great humiliation when men deny us our right to make decisions on essential matters!“ Abys nemusela ve slovníku hledat, co Emily cítí, jako my: Já též! Též cítím velké ponížení, když nám muži odpírají právo rozhodovat o věcech zásadních!

Co bylo dál? To také mlha oku zahaluje, ale mnohé si můžeme domyslet z odhalených souvislostí. Když osvícené vlastenky Hanah s Gerlindou společně dotvořily rukopisy ze slovanského dávnověku, hledaly, jak dnes říkáme, pokrytí. Že se jim ho záhy dostalo od ochotných vlastenců s pěkným českým příjmením, to musíme přičíst vpravdě ďábelskému výběru obou dam. Není nesnadné představit si situaci v pražském salonu, kdy Hanah šeptem sděluje přítelkyni novinu, že už svého „pokrývače“ Hanku sehnala. „Já též,“ radostně zavýskne Linda.

Hanka si zpívá

Hanka a Linda pracují ve vší tajnosti
na českém pravěku, seno jim voní do nosu.

Zelenou horu ozdobil starý pergamen,
Hanka a Linda ho nesou dolů z kopečka,
vlastence české čeká vysoká horečka.
Hanka a Linda věří, že bude i opera.

Jedeme na kole, já Hanka a Linda.
k Libuši na pole, kde oráč hlídá.
Houbičky k věštění z mošny své vyndá.
Jsme z toho jeleni, Čech strdí bryndá.

Jedeme na kole, já Hanka a Linda,
Jedeme na kole, já Hanka a Linda.

(Píseň Hanky pro rozhlasové pásmo laskavě doprovodila skupina BUTY.)

***

Jak známo, libretista Josef Wenzig cítil, že pro samotné finále opery Libuše je třeba vytvořit scénu nad rámec Rukopisu zelenohorského. A tak skladateli navrhl, aby dílo vrcholilo zpěvem Škroupovy a Tylovy písně Kde domov můj. Mistr Smetana, jak se dalo čekat, odmítl a my jsme rádi, že Wenzig zvolil řešení náhradní. Neboť jinak bychom přišli o zářivý vrchol, až orgiastické pěvecké číslo s nevídaným emočním dosahem.

Závěrečné Libušino proroctví ovšem provází ještě jeden spor, tentokrát dobře utajený. Jeho výsledkem bylo, že překladatel Wenzigova textu, tehdy redaktor Ervín Špindler alias básník Jaroslav Květenský, odmítl být na plakátu uveden jako spoluautor libreta. Co se stalo?

Generacím Čechů zní v hlavě Libušin zpěv: Však nechť se stane cokoliv, to cítím v nejhlubší mých ňader hloubi: Můj drahý národ český neskoná, on neskoná, on pekla hrůzy slavně, slavně překoná!  Za citaci stojí původní Wenzigův text: Doch was sich auch begeben mag, eins fühl’ ich in der Seele tiefsten Tiefen: Mein theures Böhmervolk wird nicht vergeh’n, aus Grabesnächten herrlich neu ersteh’n!  Což bychom doslovně mohli přeložit takto: Však nechť se stane cokoliv, jedno cítím v nejhlubších hlubinách duše: Můj drahý český národ neskoná, z hrobových nocí slavnostně znovu povstane!

Ervín Špindler citlivě převedl němčinu svého někdejšího učitele z pražské reálky Josefa Wenziga do mateřštiny, ale jako příslušník mladší generace a ambiciózní básník občas neodolal a obohatil sdělení o nové odstíny. Tvořivost, vítanou v mnoha pasážích textu, uplatnil i v klíčovém místě Libušiny árie, na které se vždy napjatě čeká, neboť tvrdě prověřuje hlasivky. Špindlerův původní překlad zněl takto: Můj  h r a v ý  národ český neskoná, on neskoná, on pekla hrůzy  h r a v ě, h r a v ě  překoná!

Když překladatel zjistil, že mu kdosi, nejspíš sám Wenzig, slovo hravý přepsal na drahý, a ono vrcholné hravě nahradilo upachtěné slavně, neunesl nepochopení své invence. V dopise, požadujícím vynechání svého jména z programu, mj. uvádí: „…vždyť právě hravost jest vlastností národu našemu imanentní. Díky ní dokážeme s úsměvem na rtech přežívat krutá období. A to nějaký Němec nikdy nepochopí!“ 

***

Mlha oku zahaluje, kdy a za jakých okolností se setkal Váceslav Hanka s Hankou a Josef Linda s Lindou. Impozantní dopad jejich pečlivě propracované fikce na tvorbu českých skladatelů, malířů a spisovatelů však odkazuje případné oponenty do úlohy psů, kteří poštěkávají na karavanu, mířící k zářným cílům.

Středověké a novověké podoby Dvora Králové a Zelené hory. V první lokalitě do kostelní věže a ve druhé do zámecké komory uložily(i) Hanka a Linda své proslulé pergameny.

Stadice. Lískové oříšky z bájné otky, jež vyrašila, když ji zde Přemysl zarazil do země, přikázal Karel IV. odevzdávat na Pražský hrad. Zvyk vydržel do začátku 18. století. Když líska zašla, postarali se roku 1841 Nosticové o důstojný pomník na stadickém Královském poli. Přesto mnozí pochybují o tom, že by Libuše za svým milcem pravidelně cestovala od Vltavy až k Bílině. Rozšířené je podezření, že putovala jen nedaleko k Berounce na Tetín, kde její velmi ochotná sestra poskytla dvojici útulek. Rčení „Kazí Teta Libuši“ tak může být starší, než myslíme.

Představy malířů a sochařů o věštící Libuši vždy nepochybně diktovaly též podobu kněžny v operních inscenacích. A protože v opeře je na prvním místě hlas a teprve pak mladá krásná dívka, nebylo vždy snadné dospět k přijatelnému kompromisu. Libušin kult dodnes přetrvává v pohanských obřadech v Budči, na Vyšehradě i jinde. Ženy v řízách a s květy ve vlasech vstupují za velkého bubnování a zaříkávání bosé do vody, kde po sobě s voláním cákají. Na telefonním čísle +420 607 298 178 přijímá objednávky Staropražská věštírna LIBUŠE.

Franz Grillparzer vzbudil mezi českými buditeli nevoli, když v tragédii Sláva a pád krále Otakara vylíčil českého krále jako neurvalého uzurpátora (na rozdíl od ušlechtilého hrdiny kusu Rudolfa I. Habsburského). Mnohem lépe ve Vídni dopadla jeho věštící „Libussa“. Podle nadšeného recenzenta byla mýtická bytost na premiéře v hledišti přítomna, i když ne přímo fyzicky. To se naopak poštěstilo hlavní postavě jiného Grillparzerova dramatu „Feldmarschall Radetzky“.

„Před požárem, po požáru vždy věrně budem stát a Libuši hrát“, řekli si účinkující v čele s Marií Sittovou a Josefem Lvem. Obsazení z divadelní cedule prvního uvedení opery z června 1881 se zopakovalo při znovuotevření první scény v květnu 1883.

V totalitní éře bujela nezávislá kultura na soukromých pozemcích v uzavřených společnostech. Jedna z nich – Vlastenecký spolek Slavíček v Kameničkách uvedl i několik oper. Bez živého orchestru tzv. na playback, ale s elánem, který mu leckterá zaprášená profesionální scéna mohla závidět. Je příznačné, že koncem osmdesátých let zazněla, a díky scénografovi Janu Vančurovi proměnila palouk před chalupou u Krejčů, právě Libuše. Ani liják nepřerušil Libušino proroctví o konci bolševismu a sláva nebrala konce. Na snímcích Libuše v podání MUDr. Petra Krejčího a část vyšehradské družiny – Krasava (MUDr. Galina Krejčová), Radmila (MUDr. Zuzana Hejnová) a Budivoj (Jeník Horák). Ten na palouku jen hostoval, patří do Dalibora.

Během hlasového cvičení na Chvalském zámku, inspirovaného portrétem superlativně disponované tenorové legendy hraběte Felixe Teleke z Tölökö, se naše tvůrčí skupina šťastně setkala se Salsou Verde – Gabrielou Beňačkovou. K nahrávce původní Špindlerovy verze Libušina proroctví se dala hravě přemluvit.