Před několika týdny jsme spolu s posledními řádky Hlasatele opustili Wotanovu dceru Brunhildu hybernující na vysoké skále obklopené studeným ohněm. A ačkoliv do jejího procitnutí v opeře uplyne pouhý den, v reálu pak dobrých let dvacet, my, věrní čtenáři operního oběžníku, jsme si dopřáli pauzu hnedle tří týdnů. Jednak jsem byl vázán jistými publikačními závazky, které byly Brunhildě, Schwertleitě i Helmwige jistě šumák, nicméně chtěl jsem vám rovněž a především dopřát trochu toho oddychu po zatěžkávací poslechové zkoušce v podobě vydatné dávky těžkých not partitury Zlata Rýna a Valkýry. Již jste vše strávili? Pak nepochybně lačníte po dalším vyprávění o osudech hrdinů i zlosynů slavné wagnerovské tetralogie. Nabízím vám je s odkazem na blížící se 200. wagnerovské výročí právě nyní v novém vydání Hlasatele. Ho jo to ho!

Zatímco Brunhilda dřímá, její otec Wotan, již beztak tatík osmi mužatek brousících po bojištích a sbírajících s kopími v rukách a v helmách s křidélky, jež jim přinášejí pocit bezpečí a ochrany, padlé reky, bloumá… A z bloumání tu máme další děti, které ovšem o svém původu ničehož nevědí. A tak se stane, že se potká Siegmund Wotan se Sieglidnou Wotanovou, provdanou Hagenovou. Aniž by tušili, že jsou vázáni pokrevním poutem sourozenců, ba blíženců, vzplanou k sobě bezmeznou láskou. Sieglinde mešká se Siegmunem v sadu svého muže Hagena, který je opravdu dovedným pěstitelem. Zručně vyštěpoval dřevinu, z jejíhož kmene ční stříbrný meč – z vlastních zkušeností odhaduji, že se muselo jednat o jakýsi typ odolné mišpule germánské-mečoplodné. A zatímco nikdo nedokázal meč z kmene vyprostit, ač táhla Sieglinde a táhnul i Hagen, byl to až Siegmund, jenž si s technickým problémem hravě poradil a řepu…, promiňte, … meč osvobodil z kornatého sevření. A pak již následoval zběsilý útěk a boj a zkáza a zmar. Hagen zabil Siegmunda, ale Siegmund zároveň stihl usmrtit i Hagena, prostě operní etuda, jak ji život přináší. A Sieglinde? Ta již nosila pod srdcem Siegmundovo dítě. Budoucího hrdinu, jenž nebude znát strachu a který by mohl zlomit Wotanovu kletbu kouzelného ohně střežícího Brunhildu. Zatím se však všichni bojí jeho kopí!

Začíná třetí z oper nibelunského cyklu, zpěvohra Siegfried! Mladý hrdina je ztělesněním germánsko-skandinávského ideálu nebojácného bojovníka. Rekovně měří sílu s živly, přírodou, lidmi i stvůrami. Jen je ta jeho smělost poněkud násilná. Ačkoliv zvídavě hledá a sestrojuje a zkoumá, se stejnou zálibou destruuje. Prostě máchá mečem a najednou je vůkol tratoliště. Co pro holubičího Slovana neřest, pro Germána ctnost! V první ukázce zastihneme Siegfrida u skřeta Mimeho, bratra Alberichova, který v prvním díle zcizil rýnské zlato. Mime baží po mamonu v podobě tohoto cenného kovu, má to však háček. Zlatý prsten má právě ve svém děsivém chřtánu drak Fafner, v nějž se proměnil mrtvý obr z první opery. Také taková roztomilá operní momentka. A Mime věří, že Siegfried, neznající bázně, by mohl Fafnera přemoci, skuje-li kouzelný meč. Poslechneme si velmi slavnou ukázku, v níž Siegfried vyková meč Notung. Pasáž bude zvláště blízká mému strýci, vzděláním hutnímu inženýrovi. Siegfried si totiž ke svému úkolu sestrojil domácí slévárnu s výhní, za niž by se věru nemusely stydět ani třinecké železárny. A snad ještě jeden moment. O tom, že Wagner nemusí nutně nést punc antisemitismu svědčí i jméno heldentenoristy, který v ukázce účinkuje – občanským jménem Siegfried Jerusalem:

Dopadne to dobře, ač za Siegfriedem zůstávají samí mrtví, ale jak jinak si prosekat cestu k poznání, co je vlastně strach, že? A tak se po roztětí Wotanova kopí dostane až k Brunhildině skále. Ač nevím, znal-li azbest, projde ohněm, a probudí spící Valkýru. A jelikož chce konečně poznat, co to je strach a pudí jej stále zvídavost, sejme ze spící panny brnění. A co pod ním spatří, to u něj prvně v životě vyvolá panečku pořádný úlek! A věru se ani nedivím. Následuje duet v podobě typických wagnerovských orgií: zpívej si co chceš, já budu zpívat déle a hlasitěji! Oba k sobě zahoří láskou. Poněkud peprné je, že Brunhilda je jeho tetou, ale v opěře si můžete dělat, co chcete, pouze za podmínky, že to uzpíváte.

Poslední částí veledíla je Soumrak bohů. Nemá smysl zabývat se detaily. Na ty budete mít v divadle čtyři hodiny a i tak se patrně ztratíte. Siegfried za celou operu potká toliko jedinou ženu, jež by nebyla jeho tetou. A hned je z toho mravní poklesek. Alberichova kletba, jíž opředl zcizené rýnské zlato, mezitím stále účinkuje. Siegfried je úkladně usmrcen a schyluje se k jeho obřadnému pohřbu. Hudbu, kterou uslyšíme, Wagner dlouho promýšlel. Nakonec se rozhodl zcela vynechat lidský hlas původně plánovaného sboru a veškeré emoce svěřil pouze orchestru, jak je ostatně u něj typické. Geniální motiv se z těžké truchlohry mění v hrdinovu apoteózu. Jistě všichni znáte:

Řád světa je již tolik narušen, že je jen otázkou krátké doby, než stihne bohy na Walhalle zkáza. Brunhilda ve svém závěrečném polohysterickém zpěvu nechává umístit Siegfridovo tělo na hranici, kterou káže zapálit. Vyzývá havrany, aby od Rýna odlétli podél její skály říci bohům, že nerovnováha řádu bude opět nastolena ohněm a prvotní prohřešek zcizení zlata Rýna vykoupen její obětí. Volá svého koně jménem Grane a s nadšením z opětovného setkání s rekem koně pobízí ke kalupu do plamenů. Její poslední slova vypovídají o všem: „Heiajaho! Grane! Grüß deinen Herren! Siegfried! Siegfried! Sieh! Selig grüßt dich dein Weib!“ V tu chvíli již Loge zapálil snad celý svět, znějí veškeré leitmotivy, co si jich Wagner nevymýšlel, dokonce i Rýn se rozlévá z břehů, hasí zkázu vůkol a především z popela doutnající hranice jeho vlny opět pohlcují zlatý prsten, ono rýnské zlato, jež Brundhilde nosila od setkání se zvěčnělým Seigfriedem. Dcery Rýna se opět radují nad znovunalezeným pokladem. A po ustoupivší potopě opět nastává hojivý klid a mír. A my, posluchači, jsme po čtyřech večerech a cca 16 hodinách hudby opět tam, kde jsme původně začali…

Ukázka: nemohu jinak než nabídnout Vám jednu „nedějovou“. Jde o legendární záznam ze zkoušky při vídeňské nahrávce s nepřekonatelnou Brunhildou posledních cca 60 let, švédskou megasopranistkou Birgit Nilsson. Po Kirsten Flagstad, jejíž poprsí – rozumějte portrét hlavy a části těla – můžete dosud vidět na ocasní části letounů norské vzdušné flotily, byla absolutní představitelkou wagnerovských sošných heroin. Záznam sice není právě zvukově dokonalý, je z něj však patrný mimořádný prožitek a současně kultivovaná a nesmlouvavě přesná muzikalita všech účinkujících.

A pokud by vám chyběl děj, zde je ukázka z jeviště v geniální moderní scénografii.