Příspěvek k semináři před představením opery na Smetanově Litomyšli

Nejprve dovolte krátký exkurz do Smetanovy tvůrčí kuchyně. Už několikrát jsme při jiných příležitostech zmínili, jak geniální skladatel čelil obrozeneckým návrhům, aby do svých opusů rovnou zařadil české a moravské lidové písně. Nátlaku se ubránil, nicméně tento inspirační zdroj – národní popěvky či písně v několika případech do jeho tvorby pronikly. Samozřejmě s jistou modifikací či umným rozvedením melodické linky, ale pronikly. A v široké obci posluchačů náležitě rezonovaly. Ony totiž kromě melodie nesou jistá poselství, nebojme se říci i filozofii lidových vrstev. Za všechny uveďme popěvek o tom, kudy vycházejí z domu oblíbená domestikovaná zvířata – kočka a pes, popěvek s odzbrojující nečekaností korunovaný meteorologickou maximou. A v této souvislosti je otázkou, zda by se v cyklu Má vlast v pořadí druhá symfonická báseň dočkala takové popularity, kdyby její autor zvolil jiný motiv.  Nazývají-li dnes někteří estéti Vltavu „symfonickou odrhovačkou“, jako by ohrnovali nos nad neotřesitelnou lidovou moudrostí: nebude-li pršet, nezmoknem.

Smetanovu ochotu inspirovat se za jistých okolností prostým lidovým popěvkem jsme vystopovali též u Dalibora, díla, jemuž vlastenečtí oponenti skladatele přisuzovali wagneriánské, tedy cizácké manýry. Bodejť by poznali, že vlastenec Smetana středověké téma opery rafinovaně vyšperkoval motivkem ze středověkých Čech. Ten objev vlastně zase čekal až na nás a ve skutečném Daliborově příběhu odhalil navíc dvě závažné věci, totiž klíčovou úlohu žalářníka a fakt, že samotný Dalibor se i v obtížné situaci projevil jako docela veselý chlapík. Část historiků ho sice považuje za otrlého zločince, který podnítil povstání proti sousedovi, aby pak uchvátil jeho majetek. Navíc prý nebyl z Kozojed, ale z Konojed a na housle si ani nevrznul. My ze záměny písmenka vědu neděláme, hudební nadání vězně doložíme a kloníme se k názoru, že jeho veselí pramenilo z dobrého srdce. Drobné nepřesnosti pak uvedeme na pravou míru.

Chceme věřit, že mladý rytíř Dalibor prostě vyhověl žádosti ploskovských poddaných svého souseda Adama a dobromyslně se jich ujal. V daných poměrech šlo o mladickou lehkomyslnost. Uvěřit v platnost propouštěcího listu, který si poddaní na krutém Adamovi vynutili, to byl vskutku neodůvodněný optimismus. Za něj ho v létě roku 1497 zavřeli do čerstvě postavené věže Pražského hradu, až dolů k původním základům z doby Přemysla Otakara II. Jak tam asi trávil čas, netuše, že ho na jaře roku 1498 výrok soudu připraví o život? Podle kronikářů, zejména Beckovského, hlad neměl. Přinesl si totiž solidní hotovost, za kterou mu ochotný žalářník potravu poskytoval. Ale ta nuda! Ta ho zřejmě opravdu naučila housti. Nebo to byla nouze podle známého přísloví? Zde je na místě jazykovědná odbočka.

Původ slova nouze má ve staročeštině ekvivalent nůzě, ve staroslověnštině nužda, tedy nutnost. Pochází z výrazu nud, případně nund, vyjadřujícího nadávání, puzení, ponoukání. Pozdější česká nouze, představující jakoukoli tíseň, nejen chudobu, má tedy jako předchůdce nudu. Ta byla za Jagellonců převzata z ruštiny a z původního významu všestranné tísně a protivenství se v češtině proměnila ve výraz nezájmu, dlouhé chvíle. To jsou kotrmelce!  Daliborovo počínání v šatlavě za panování polského feudála byl svým způsobem i nouzový plán, pro který má polština výraz plan na wypadek nadzwyczajnego zagroženia.

Ať už to byla nuda, nebo nůzě, Dalibor díky ní vskutku úspěšně tahal smyčec po strunách. To se sice pokusil vyvrátit senzacechtivý vykladač historie Josef Svátek, jenž se proslavil historiemi z katovny nebo o pražských strašidlech, ale neměl pravdu. Tvrdil, že Daliborovy housle byly přezdívkou pro skřipec, tedy mučicí nástroj, na který Dalibora natahovali. Citujme: „Divý nářek bylo okny mučírny ven slyšeti, a to přivábilo kolemjdoucí lid, jenž pak posměšně pravil, že nouze, totiž bolest, naučila Dalibora na houslích hráti, čili pravdu o zločinu vypovídati“. Nikoli, pane Svátku. My máme svědectví toho, kdo Daliborovi hudební nástroj do vězení přinesl, totiž jeho spřáteleného žalářníka.

„Ticho ve věži a ticho kolem. Stesk a dlouhá chvíle mořily mladého zemana. I pořídil si housle ze skrovné zásoby peněz, jež mu nechali a z nichž se stravoval. Jak mu žalářník housle opatřil, počal se na nich cvičiti. Učil se sám, hrál a hrál, dlouhá chvíle se krátila a hra sama byla čím dál tím lepší, umělejší, líbeznější.“ Teď pro změnu citujeme Jiráska, od něhož se ještě dozvídáme, že té tklivé hře mnozí Pražané u věže postávající očarováni naslouchali. Což je nesmysl. Nic by nezaslechli, jak ověřil Český rozhlas s citlivými mikrofony a houslistou Václavem Hudečkem do věže umístěným. Druhé upřesnění se týká nástroje. Dalibor mohl housti jedině na středověkou fidulu, předchůdce houslí. Ty pak sestrojil až Amati v 16. století. Další nepřesnost odhalilo naše pátrání po Daliborově repertoáru.

Poodkryli jsme motivaci žalářníka, proč strunný nástroj do tlustých zdí vězení přinesl. Jistý mnich Vavřinec totiž později na pergamen zaznamenal žalářníkovo vyprávění o nezapomenutelném vězni a přiložil k němu část textu i notace jeho oblíbené písně. Po smutkunebo stesku ani stopy. Žalářník ve skutečnosti nebyl unavený stařec k politování, jak ho ukazuje opera, ale muž plný života, do nového vězení nově najatý. S gustem naslouchal písním, jak se říká od podlahy a Dalibor je zřejmě s potěšením interpretoval. Ti dva mladí muži si prostě padli do noty. V bytostném optimistovi z Kozojed veselé rytmy posilovaly naději, že soud dopadne dobře. Také mu ovšem mohly dojít peníze na stravu a muzika mohla být jedním z naturálních způsobů, jak žalářníkovi splácet dluh. Zde je část textu a notace objevené písně: Vzel ďábel babu na plece, na plece, chtělť ji sobě jmieti!

Že Bedřichu Smetanovi nezůstal záznam od mnicha Vavřince utajen a že ho středověký popěvek oslovil, o tom svědčí začátek proslulé Daliborovy árie v prvním dějství opery: Když Zdeněk můj ve svatém nadšení…

Tato melodie s kořeny ve staročeském prostředí se ukázala také jako klíčová pro Smetanovo rozhodnutí nekomponovat operu dvoujazyčnou. Až do šestistéhoosmého taktu se mu dařilo zhudebňovat i německý, tedy původní Wenzigův text. Od Zdeňka ve svatém nadšení už pokračoval jen v českém převodu, a to navzdory Špindlerovým archaizujícím jazykolamům na hranici srozumitelnosti. Tak Dalibor třeba praví: Hrůz obraze, který jsem pníti tam musel zříti! Nebo si zazpívejme se zbrojnoši: A komu leb vejpůl, darmo tu klet, ten ať si to za uši vpíše! Špindlerovo záumné básnění může – třeba při nářku žen nad Miladinou mrtvolou – dnešního posluchače i zmást: Mráz zachvátil její puk! Co ovšem u libretisty bije do očí, je jeho posedlost ňadry. Bez nich se prostě neobejde většina výstupů Milady, ale též Dalibora, Jitky, i král Vladislav si přisadí. Podle očekávání se opakovaně dmou, disponují však i hlasem, dále prostornou tůní k pohroužení, ráda si uleví a leccos jimi proniká, plní se bouří a citem, málem puknou a hrozí i jejich zhroucení. Jde-li o spásu, jsou schopné nahradit vzácný obsah jiným, obsáhnou velkou dávku žalu a v pravou chvíli vydávají výkřiky. Až se zaposloucháte, budete s námi souhlasit, že ňadra v nejrůznějších souvislostech vlastně posunují operní děj. Zaznamenáte jich přesně patnáct, a jelikož jde o orgán párový, tak vlastně třicet.

Tolik náš skromný příspěvek. Miladu, Vítka, Jitku, Budivoje si samozřejmě Wenzig pro romantický příběh vymyslel. Historicky doložení jsou jen Dalibor, král Vladislav a žalářník, jemuž opera uštědřila úděl osamělého děduly a zálibu v mladém hochovi s harfičkou. Uštědřila mu také bas, sestupující ve třetím jednání až na skalní podloží Daliborky (…však nepoznal jsem nikdy ještě, co živ jsem, zrádu takovou!), a jméno Beneš. A tak jsme se intenzivně pídili pro historicky pravém jménu té dobré duše. Leč žádný z análů je neuvádí. Pokud další pátrání jméno žalářníka neodhalí, nebude možná od věci říkat mu Zdeněk.